Darkness

Spock seděl v kajutě a s　pečlivostí sobě vlastní již poněkolikáté procházel naměřené záznamy o kapitánově mentálním i fyzickém stavu.

Ačkoliv nebyl zdravotní důstojník, pokládal za svou povinnost Kirkovi pomoct a nečinilo mu sebemenší potíž vynahradit si pro to potřebný čas.

Bohužel se zdálo, že jeho snaha vyjde vniveč. Z　údajů, které se rozprostíraly na monitoru, dokázal všehovšudy vyčíst pouze to, že se situace rapidním tempem zhoršovala.

Spock se opřel o opěradlo vysokého kancelářského křesla a dlouhé štíhlé prsty zapletl dohromady, kterak usilovně přemýšlel. Po chvíli dospěl k　názoru, že nadále setrvávat zde by bylo nelogické.

Zvedl se s　úmyslem zajít na ošetřovnu a prodiskutovat možná řešení s　doktorem McCoyem.

Dveře kajuty se neslyšně rozevřely… a Spock překvapeně (ačkoliv by si to nikdy nepřiznal) strnul v　polovině kroku.

"Kapitáne," podařilo se mu potlačit jakékoliv nevítané emoce tlačící se na povrch, když nečekaného návštěvníka oslovil. "Co vás sem přivádí?"

Kirk ihned neodpověděl. Místo toho se napil ze zakroucené lahve, kterou až doposud svíral v　ruce. Spockovi se při pohledu na nazlátlou tekutinu v očích objevila drobná jiskra pochopení.

"Vy nejste kapitán," konstatoval suše.

Nicméně lehce naklonil hlavu na stranu a v　kontrastu se svým předchozím vyjádřením začal zaujatě studovat muže před sebou.

"Jsem stejně tak kapitán jako on," odfrkl si Kirk. Navzdory Spockově očekávání nedal okamžitý průchod násilným emocím. Místo toho vstoupil dovnitř a položil alkohol na příruční stolek.

"To přece víš."

Spock povytáhl obočí. "Vím pouze tolik, že jste výsledkem závažného selhání transportéru."

Kirk si přitiskl dlaň na srdce v　předstíraném šoku a krátce se zasmál. V　jeho smíchu nicméně nebyla ani stopa veselí. "Nebuď hrubý, Spocku."

"Neměl jsem se v　úmyslu vás urazit," promluvil Spock nevzrušeně. "Nicméně vás musím vyzvat, abyste se vzdal."

S　těmito slovy udělal dva kroky stranou směrem ke komunikátoru.

"Nevolej bezpečnost." Promluvil Kirk rázně a znovu si tak vyžádal Spockovu bezprostřední pozornost. "To tě ani nezajímá, proč jsem za tebou přišel?"

Spock se nad jeho otázkou krátce zamyslel, než odpověděl. "Předpokládám proto, abyste učinil přítrž mé snaze pomoci skutečnému kapitánovi."

I přestože se snažil tomu zabránit, do jeho hlasu se vloudila stopa hlubokých obav, které momentálně o Jima pociťoval. Podle Kirkova úšklebku poznal, že je postřehl.

"Ne." Řekl a téměř mile se pousmál.

"Oba totiž víme, že to není to, co doopravdy chceš."

"Prosím, specifikujte." Vyzval ho Spock, který si nebyl jistý, o čem Kirk mluví.

"Jak si přeješ," pokrčil Kirk výsměšně rameny. "Vážně jsi si tak jistý, že mu chceš pomoci… i přestože on to nikdy neřekne?"

Spockovo obočí se svraštilo dohromady v　usilovné snaze porozumět oné poznámce. "Nejsem si jistý, jestli jsem vás správně pochopil."

"Ubohý Spocku."

Najednou byl Kirk mnohem blíže, tvář stěží pár desítek centimetrů od Spockovy a jeho hnědé oči si ho s　předstíranou lítostí prohlížely.

"Tak moc ho chceš. Tolik po něm toužíš. Přímo zoufale. Vážně sis myslel, že si toho nevšimne? Rozhodl se tvou náklonnost ignorovat, protože mu dobře sloužíš jako první důstojník. Ale pravda je taková, že tebou opovrhuje."

Vysmál se Vulkánci chladně do obličeje. "Tvé city mu připadají odporné."

Rádoby smutný povzdech. "Já ze všech lidí bych to měl vědět nejlépe. Byl jsem přece jeho součástí - vzpomínáš?"

Spock se nadechl, aby promluvil, ale Kirkův prst mu přistál na rtech a umlčel tak cokoliv, co se chystal říct.

"Ale nermuť se kvůli tomu," zašeptal Kirk a přiblížil své rty ke Spockově uchu. "On ti možná nikdy nedá, co potřebuješ… ale já mohu." Jeho jazyk olízl jemně zašpičatělý lalůček.

Spock se neubránil krátkému ostrému nádechu. Celým tělem mu při tak intimním dotyku projela ostrá vlna vzrušení, ale přesto nad sebou stále neztratil kontrolu, čehož bezpochyby chtěl Kirk tímto činem a jeho předchozí promluvou dosáhnout.

"Odejděte." Pronesl odměřeně.

"Ne." Zavrtěl Kirk hlavou a přitiskl se ještě blíže ke Spockovi. Studená lidská dlaň vklouzla do teplejší Vulkáncovy, zatímco druhá se pomalu přesunula na útlý bok. "Proč se bráníš, když se tvé nejtajnější přání právě v　tuto chvíli stává skutečností?"

"Nemohu - takto - kapitána - zneužít," vyrážel ze sebe Spock mezi tichými vzdechy trhaná slova, zatímco ho Kirk líbal na tváři a krku.

"Neboj se," ujistil ho Kirk ironicky, "postarám se, aby se nic nedozvěděl. "Poddej se tomu," zjemnil hlas a konečně se svými rty dotkl Spockových.

Ten mu i proti své vůli vyšel vstříc a dovolil Kirkovi, aby do jeho úst pronikl jazykem. Bylo mu naprosto jasné, že to co právě dělá, je velice špatné. Přesto nedokázal ovládnout nutkání přiložit svou dlaň na Kirkovu tvář (jen matně si uvědomoval, že kapitánova pokožka je překvapivě hebká) a zahájit splynutí myslí.

Kirk překvapeně zamrkal, ale nechal Spocka pokračovat. Možná mu o tohle šlo po celou dobu…?

To co Spock pocítil, ho svou silou téměř srazilo na kolena. Ohromující opovržení a vztek proudící z　člověkovy mysli ho donutily se stáhnout a znovu zvednout své mentální štíty.

Příliš pozdě.

Uvědomil si, když klesl na kolena a pohlédl na cizince před sebou. Příliš pozdě si uvědomil, jak hloupě se nechal ošálit. Toto nebyl jeho kapitán.

Toto nebyl ten Jim, kterého miloval.

"Děkuji," uslyšel tichý Kirkův hlas, v　němž otevřeně zazněl nikterak neskrývaný triumf.

"Dozvěděl jsem se od tebe vše, co jsem potřeboval," dodal ještě Kirk a poté jeho kroky odezněly.

Spock se ho nepokusil zastavit.

Nemohl.

Ať už byl totiž tento člověk jakkoliv zlý, nelítostný a brutální, v　jedné věci se nemýlil.

V　té, která roztrhala lidskou polovinu Spockovy duše na kusy v　momentě, kdy si uvědomil její pravdivost.

Jim mu opravdu nikdy nedá to, po čem tak nesmírně sobecky (na Vulkánce i člověka) toužil.

Nikdy nebude schopen porozumět, co pro Spocka doopravdy znamená.

Nikdy se nedozví, že jedině on je Spockův…

"T'hy'la," zašeptal Spock a přitiskl v　čirém zoufalství obličej do svých horkých dlaní.

KONEC