Dilema

 Seděl ve své kajutě , před sebou výpočty fáze za studena , se kterými byl již skoro hotov a přesto ho opět od počítání odvedla ta samá myšlenka.

Jako včera . Jako předevčírem.

Zlobil se sám na sebe , že se tím opět zabývá - bylo to nelogické -, ale jeho lidská polovina to nemínila uznat.

Nechal tedy tok svých myšlenek plynout , dávno již poznal , že nemá smysl s tím bojovat.

Kdysi každou úvahu , která se nehodila k "pravému" Vulkánci , tvrdě potlačoval. Styděl se za své lidské dědictví - chtěl ho úplně vymýtit.

Byla v tom pýcha,touha po dokonalosti ?

Dokonalosti v čem ? Snažit se potlačit svou přirozenost ?

Když si to pak po letech přiznal , nevýslovně se mu ulevilo.

Je rozdíl potlačovat své emoce před druhými a sám před sebou.

Byl pak daleko vyrovnanější , než by si kdy pomyslel.

Snad to bylo věkem , snad zkušenostmi s Vegerem , kdo ví........

Dopřál tedy své mysli toulky po událostech minulého týdne , nemělo smysl je analyzovat - to udělal vzápětí poté - jen si opět připoměl ten zvláštní zážitek , to kouzlo okamžiku .

°°O°°

Po děsivé bitvě k Romulany , kdy hrozilo , že všichni zemřou , se stal skoro zázrak.

Spock mimoděk trhl hlavou , když při úvahách došel do tohoto bodu. Neměl rád slovo zázrak , i když v tomto případě to nebylo daleko od pravdy.

Strojovna byla v plamenech , obranné štíty odpadly , ovládací panel nefunkční a nepřátelská loď se právě chystala dát jim poslední smrtící úder.

Poslední fotonové torpédo , které ještě stihli vypálit před zhroucením panelu navádění , se zřejmě minulo účinkem a oni se ocitli tváří v tvář jisté zkáze.

Bezbranní čekali co udělá protivník.

Když tu - nečekaně - jim romulanská loď vybuchla přímo před očima.

Snad to poslední torpédo , které si dalo načas se svým účinkem , snad nějaký zkrat v jejich systému.....to už se nikdy nedozvědí.

Nepřátelé byli rozmetáni na kosmický prach a celá posádka Enterprise propukla v oslavný jásot nad zjištěním,že přežijí.

Spockův pohled zabloudil ke kapitánovi.

Seděl v křesle uprostřed můstku , kapky potu mu stékaly po spáncích a přestože jeho tělo bylo ještě strnulé šokem , na vyčerpané tváři měl úlevný výraz.

Spock k němu přistoupil a přestože mu cizí doteky nebyli právě příjemné , položil ruku na jeho rameno a účastně ji stiskl.

Kirk sebou škubl , jako by se probral ze zlého snu , ale pak jeho ruku překryl svou a usmál se na svého důstojníka takovým způsobem , že ho to zprvu zarazilo.

Držel jeho ruku dlouho , až příliš dlouho a Spock cítil obrovskou vlnu energie , šířící se tímto dotykem do celého jeho těla.

Byl to zvláštní pocit , neznámý a podivný a přesto příjemný.

Kirk ho nepouštěl a jeho oči ho zářivě sledovali dál.

Na to , aby poznal jinakost jeho výrazu nemusel být odborník přes emoce.

Co nechápal , bylo to,proč se na něj upřeně díval on sám.

Jeho zářivě světleoříškové oči mu v tu chvíli připadali ta nejvíce fascinující věc na světě.

Dívat se do nich mu působilo zvláštní potěšení , pozoroval každý detail jeho tváře se zaujetím vědce , který objevil novou látku.

Jejich pohledy se nějakým záhadným způsobem do sebe zaklesly a nebylo síly , která by je odtrhla.

- - -

Když si vybavil tento poslední moment , pocítil zvláštní rozechvění , které nechápal.

Mimoděk se mu vybavila scéna z dětství.

Seděl s matkou na zahradě a zajímal se o lidské pocity.

Tenkrát byl ještě hodně malý a otec ho tak bedlivě nesledoval jako v pozdějším věku.

Jako každé vulkánské dítě byl velmi zvědavý a ptal se matky , která mu vždy velice ochotně odpovídala , proč se vdala za příslušníka jiného druhu , když je to tak nelogické.

Jeho matka se jemně pousmála , pohladila ho po černých vlasech a pak prstem přejela po jeho šikmém zvedajícím se obočí.

" Láska má , milý Spocku , s logikou málo společného.." řekla , hledíc do jeho tmavých očí.

" Není to jen fyzická přitažlivost , souhrn dobrých charakterových vlastností nebo stejné zaujetí pro podobné věci......je tam vždy i něco navíc.Něco nepopsatelného , nepochopitelného."

Spock se zarazil.

Ano ,nepochopitelného. V tom případě by ovšem jeho analýza neměla smysl.

Cítil k Jimovi respekt ,důvěru ,loyalitu a velké přátelství.

Položil by za něj život.

Uznával ho jako osobnost.

Ale.........to všechno nedávalo smysl tomu ,aby cítil to ,co cítil.

Bylo to NELOGICKÉ!

-Jedině ,že bych -....a Spock se skoro zachvěl rozluštěním té spletité hádanky......-že bych ho miloval?!

Já , Vulkánec? Svého přítele a kapitána? Co jsem to za zvrácenou kříženou bytost?

- stěžovala si trpce jeho lidská polovina.

Kaii'd'th !

- sdělovala suše jeho vulkánská polovina

- jsi co jsi , analýza dokončena , život jde dál a ty to neovlivníš. Pokud i on bude cítit totéž , bude tě informovat a stane se tvým t'hy'lou - pokud ne , potlač ten zbytečný cit , jako dosud.

Nemá již smysl to dále rozebírat.

Spock se nadechl a pustil se do dokončování rozpracovaného výpočtu.

Za dveřmi kajuty se ozval bzučák a hlas , který jako jediný dokázal zvýšit jeho tepovou frekvenci.

" Vstupte , kapitáne " odpověděli vulkánec i člověk v něm.

KONEC