Rada pro každou krizi

Popotáhl si uniformu. Poradkyně mu kdysi řekla, že je to u něho jasný a jediný znak nervozity. Přestal s popotahováním, ale nechtěně přešel k rovnání prýmků, tak se vrátil k popotahování. Na to u něho byli alespoň důstojníci zvyklí a Worf z něho nedostával nervózní tik do koutku rtů. 

Postoupil o půl kroku dopředu do pole fotobuňky, dveře na ošetřovnu se před ním otevřely a on, svým způsobem nechtíc, vešel dovnitř. 

Beverly stála u kontejneru na vzorky, a ač měla v ruce skener, nekoukala na jeho obrazovku, ale kamsi do dálky. Už na první pohled na tom nebyla zrovna vesele a Picard se ani nedivil. Měl dojem, že kdyby byl na jejím místě, tak by se cítil stejně, snad jen by to dával méně najevo. 

Když dorazila zpráva o tom, že na kolonii, kde Wesley zrovna přebývá v rámci výcviku, vypukla epidemie Traxiiského moru, byli tím všichni šokováni, nejvíce samozřejmě jeho matka. Dařilo se jí sice zůstat profesionální a klidnou, ale podle poradkyně to v ní jen vřelo a potřebovala by si odpočinout. A to byla právě Picardova dnešní mise, donutit ji jít si na příštích šest hodin, než dorazí ke kolonii, lehnout a to pokud možno, dle rady poradkyně, bez přímého rozkazu. Prý jí nemá omezovat a přistupovat k ní z role kapitána, ale z pozice přítele. 

Dlouze se nadechl a došel k ní.

„Dobrý večer, doktorko,“ pozdravil formálně a hned si za to v duchu vynadal několika nelichotivými jmény, protože jeho postoj, hlas ani oslovení rozhodně nebylo nekapitánské.

„Dobrý večer, kapitáne,“ odpověděla stejným tonem, „Vakcína je v pořádku, kontejner neporušený, pole...“

„Proto jsem nepřišel,“ přerušil ji zvednutou rukou a donutil se k přívětivému úsměvu. Tohle mu prostě nikdy nešlo, přistupovat k lidem ze své posádky i jako někdo jiný, než kapitán. Vlastně tomu nešlo ani u lidí, o kterých si myslel, že jsou jeho přátelé, přesně jako Beverly.

„Nebudu chodit kolem horké kaše a pokoušet se ti něco namluvit. Upřímnost se myslím cení. Poradkyně mě sem vyslala s jasným úkolem donutit tě jít se vyspat,“ řekl všechno rovnou a bez obalu. 

„Pokud je to rozkaz kapitána, pak ho samozřejmě uposlechnu,“ kývla a odložila skener vedle boxu.

„Není to rozkaz,“ zakroutil hlavou, „je to doporučení od... přítele,“ nevypadalo to, že by jí to nějak obměkčilo, povzdechl si, „Beverly, tím, že tu strávíš celou noc, budeš bezcílně bloumat po ošetřovně a nebo civět na ten box,“ pokynul k němu rukou, „Wesleymu nepomůžeš. Letíme tak rychle, jak jen můžeme, aby se naše motory neroztavily, přesto u kolonie nebudeme dřív jak za šest hodin. Musíš jít spát.“

„A půjdeš spát ty?“ zeptala se, když se v ní zřejmě ozvala doktorka, nebo možná proto, aby se nemusela bavit o vlastní nespavosti a strachu.

„Ne, já raději zůstanu vzhůru, kdyby mě bylo třeba.“ Sice ho nikde nepotřebovali, leda tak by mohl celé osazenstvo můstku znervózňovat tím, že by seděl v kapitánském křesle a sledoval zářivé šmouhy na obrazovce, hvězdy v hyperrychlosti, ale usnout by nedokázal.

„Mohla bych ti to dát rozkazem, tak jako ty mě,“ hořce se pousmála, „ale radím ti to jako doktorka a přítel.“

„Nesnaž se to zamluvit,“ napomenul jí měkce, až se sám divil, kde se ta něha v něm vzala, „Víš co? Oba si příštích šest hodin v posteli dáme vzájemně rozkazem a oba uposlechneme,“ navrhl, i když samozřejmě nehodlal dohodu ze své strany dodržet.

Doktorka se mírně pobaveně zasmála, pořád v tom ale byla hořkost a únava, která taky donutila její ramena poklesnout, jakoby na nich měla závaží.

„Máš ve všem pravdu. Měla bych se jít vyspat a ty taky,“ souhlasila nakonec, rozhlédla se po ošetřovně a zamířila ke dveřím, nesledujíc, jestli ji kapitán následuje. Ten zůstal chvíli stát a sledoval její shrbená, vzdalující se záda, teprve pak za ní vykročil.

Chodby byli tiché, liduprázdné a světla ztlumená, protože byl noční režim. Z ženy kráčející po jeho boku cítil nervozitu a únavu a z podlahy mu zase chodidly do celého těla probíhalo chvění motorů běžících na plný výkon. Obojí ho znervózňovalo a svým způsobem rmoutilo.

Zastavili u její kajuty, stiskla panel vedle dveří a vešla bez jediného slova. Nepozvala ho dál, ani se s ním nerozloučila. Dveře zůstaly otevřené, protože stál bezmála mezi nimi. Zaváhal, co teď dělat, ale nakonec vešel a zůstal stát uprostřed místnosti.

Rozepnula si horní díl uniformy, stáhla ho, čímž odhalila štíhlé tělo v šedavém tričku, a hodila ho na opěradlo křesla. 

Odkašlal si, aby na sebe připoutal pozornost, obával se, a trochu doufal, že by mohla pokračovat, ale důstojník a gentleman v něm zvítězil nad primitivnějším já.

„Ach... Jean-Lucku.“ Vypadala trochu zmateně z faktu, že tu před ní stojí, z čehož on byl rozpačitý.

„Chtěl jsem se jen ujistit, že sem opravdu dorazíš a půjdeš do postele,“ vysvětlil s nuceným úsměvem. Někdy, když byl s ní sám, se cítil tak roztěkaně, nejistě, doslova jako malý kluk.

„Tak jsem se ujistil,“ rozhodil rukama, „takže se sám vydám do své kajuty.“ Obrátil se na podpatku, ale po pár krocích se zarazil a zase se obrátil zpět, „Tedy pokud nechceš... ještě něco.“ Skoro řekl „pokud nechceš, abych zůstal“ ale včas se zarazil. Věděl, jak moc nevhodné by to bylo a jak nebezpečný je vztah kapitána s kýmkoliv na palubě.

„Ne děkuji... já prostě jen si lehnu. To je všechno,“ ubezpečila ho s úsměvem, opět trochu nuceným, hořkým, křečovitým a unaveným, ale alespoň, že nějaký byl. 

„Dobře, takže... dobrou noc,“ ukončil jejich rozhovor a spíše než že důstojně odchází si připadal, že bere nohy na ramena. 

Prošel dvěma chodbami, než se zastavil a klepl do odznaku na své uniformě.

„Picard volá poradkyni.“

„Tady poradkyně. Stalo se něco, kapitáne?“ ozvala se rychleji, než by v tuhle noční dobu považoval za pravděpodobné.

„Ne, nic, jsem chtěl říct, že jsem doprovodil doktorku Crusherovou do její kajuty a opravdu nevypadala dobře,“ zamračil se nad vlastními slovy, „Myslím, že byste jí měla navštívit. Možná i hned.“

„To nebude problém, kapitáne. Stejně nepůjde doopravdy spát,“ dodala a bylo slyšet, že se jí to moc nezamlouvá.

„Zajímalo by mě, proč zrovna tentokrát reaguje tak... nevím, prudce? Mladý Crusher už byl mnohokrát v bezprostřednějším ohrožení života.“

„To ano, ale blíží se výročí úmrtí jejího manžela,“ připomněla mu, což ani nemusela, protože i pro něho samotného to bylo důležité a smutné datum.

„Jistě. Zajděte za ní.“

„Už jsem na cestě,“ ubezpečila ho. Kývl, i když to nemohla vidět.

„Picard konec,“ přerušil spojení a obrátil se zpět, odkud přišel. Zamračeně pozoroval šedavou chodbu, než zakroutil hlavou a vyrazil do své pracovny.

***

V příručce pro poradce na lodi bylo, že se nemá citově vázat na posádku a ostatní, ale copak to šlo. Žádná živá bytost, sebe víc chladná nebo se ovládající, nedokázala žít bez tepla jiného. To Deanna věděla moc dobře, tak příručku hned po nástupu na Enteprise odložila hluboko do šuplíku a vše, co jí učili v kurzu na akademii, nechala v pozadí své mysli. 

Ona se vázala, věděla to a věděla, že jí to přináší bolest, ale tu pokládala za přiměřenou cenu za přátelství i lásku, kterou tu dostávala.

Jednu splátku platila právě teď, když stanula před Beverlyinými dveřmi. Strach, smutek, ztráta, které sálali skrz kov dveří, jí stékali po páteři jako ledová vody a dělali uzlík v žaludku. Přejela po dveřích k panelu a strnula, protože pocítila radost a taky pobavení, které jen tak nenápadně prokmitávalo mezi všemi těmi úzkostnými emocemi. Pousmála se, protože i tahle trocha tepla jí v hlavě vyčarovala obraz smějící se rusovlasé ženy se sklenkou v ruce, co se k ní nebezpečně naklání přes stolek v baru, který viděla ještě dnes ráno. Byla to hřejivá vzpomínka, která ovšem mírně mrazila na těch správných místech.

Kdyby byla Beverly betazoid, nebo jiné telepaticky nadaná bytost, tak by bylo snadné vysvětlit jí emoce a city, které už dlouho pulzovaly v Troyně nitru, ale takhle z toho bylo jen neurčité, většinou příjemné napětí mezi nimi. 

Neodvažovala se ty city nazývat láskou, zcela určitě nebyly vášní, bylo to cosi křehkého a slovem nepopsatelného. Něco víc než přátelství, co by se mohlo rozvinout, kdyby tu nebylo tolik kdyby.

Stiskla tlačítko na panelu a vešla.

V kajutě byla ztlumená světla až na jedno, které ozařovalo pohovku, na které seděla Beverly s photoalbem na kolenou.

„Deanno. Předpokládám, že jsi mě taky přišla uložit do postele,“ řekla doktorka místo pozdravu, ale mírně se při tom usmívala.

„Ne,“ došla k sedačce a přisedla si důvěrně blízko, „přišla jsem, protože jsem měla pocit, že neusneš, ale budeš si chtít popovídat. To je Wesley?“ zeptala se a trochu se naklonila, aby viděla na tak pětiletého chlapce, dřepícího na zemi a cosi čmárajícího do písku. 

„Ano, kdo taky jiný,“ odvětila, „Je mu pět let a zrovna mi ukazoval, do kolika umí násobit. Už tehdy jsem věděla, že to se svým nadáním na matematiku někam dotáhne a zároveň to nebude mít lehké.“

„Vypadá tu velice šťastně,“ podotkla Troi, vědoma si jasné změny emocí z Beverlyiny strany. Smutek a úzkost ustoupila a nahradilo je nostalgické štěstí, spojené s láskou.

„Ano to byl. On je vždycky tak šťastný, když dokáže udělat něco co ostatní ne a pak zase smutný, protože ostatní mu to závidí,“ svraštila čelo v něčem připomínajícím nelibost a pak jednoduše album vypnula.

„Deanno, já vím, že se chovám hloupě, protože to není poprvé, co mému synovi hrozí nebezpečí. Při práci, kterou si vybral, jí bude čelit dnes a denně, vždyť to znám na vlastní kůži. Tak proč zrovna dnes se cítím tak hrozně mizerně? Vždyť,“ položila album na stolek, na kterém zároveň urovnala dečku kterou sama, jak Deanna věděla, pletla, „ta nákaza je sice smrtelná, ale stačí pouze jediná dávka léku a vše je v pořádku, navíc máme víc jak tři dny náskok, než u někoho v kolonii vůbec nákaza naplno vypukne. Vlastně se není důvod bát.“ Vzhlédla k ní, hledajíc odpovědi, které jí Troi dát nemohla, snad jen jí pomoct v cestě k jejich hledání. 

„Možná sis teprve dnes plně uvědomila, že Wesley už má vlastní život a ty, že už nejsi středem jeho vesmíru, tak jak si bývala dřív. Každá matka se s tímhle potýká, když její dítě dospěje.“

„Myslíš syndrom opuštěného hnízda? Tím jsem trpěla, když bylo Wesovi deset, poprvé vzhlédl ke hvězdám a já viděla v jeho očích stejný lesk, jaký tam měl Jack. Tehdy mi došlo, že není v mé moci udělat cokoliv proto, aby mi neodletěl někam mezi hvězdy.“ Shlédla na svoje sepnuté ruce, potom z nich sklouzla na ty Deanniny a nakonec k její tváři. 

„Bev,“ vzala její trochu křečovitou ruku do svých dlaní a jemně jí stiskla v objetí, do kterého kromě těla dala i ten křehký cit, který se jí rozpínal v hrudi, „máš mnoho otázek, na které neznám odpovědi, ty znáš jen ty ve svém nitru. Já ti můžu říct jen svůj názor.“

„A ten je jaký?“ zeptala se Beverly a přiložila svojí ruku na její, takže jejich prsty a ruce byly pevně propletené.

„Myslím, že tu ani tak nejde o strach o jeho život, ale o pocit, že ho ztrácíš v mnoha smyslech toho slova.“ Vyprostila svou dlaň z chumlu a bez většího přemýšlení jí přitiskla vedle sedící ženě na tvář. Její prsty se jemně dotkly zrzavých, zvlněných vlasů jemných, ale pevných jako beránčí vlna.

Jejich oči se střetly, temně hnědé, hluboké, betazoidské a jiskrně modré, inteligentní, lidské. 

Deanna si uvědomila, jak se jí rozbušilo srdce, stejně tak vnímala náhlý poryv zmatených emocí z Beverlyiny strany. Ve zmatku, který proudil myslí druhé ženy a rozbíjel se o útesy racionality a skoro až vědeckého pochopení celé situace. 

Tohle bylo něco, v čem se vzájemně doplňovaly. Deanna ve všem, co lidé dělali a říkali, hledala hloubku duše, která je něco víc, zatím co Beverly vše dokázala vysvětlit vědecky, medicínsky a racionálně, ovšem nikdy neztrácela cit. 

Naklonila se, pomalu, obezřetně sledujíc třeba jen sebemenší nádech odporu v emocích krásné rusovlásky, ale cítila jen mírné zmatení a zvědavost. 

Přitiskla rty na její tvář, kousek od koutku úst, jen se jimi tam dotkla jemněji, než by se otřela motýlí křídla. Přejela jimi na rty druhé ženy, které byly pootevřená snad v překvapení, možná v pozvání. 

Zajela prsty do vlnitých vlasů a přitáhla si ji blíž.

„Deanno,“ hlesla Beverly mírně se odtahujíc, ale ne v odmítnutí, jen chtěla sama potvrzení.

„Pšššt!“ přitiskla jí prst s pěstěným nehtem na ústa, „Neříkej nic, jen nechej svoje emoce, ať tě vedou. Nech je projevit se,“ poradila jí měkkým hlasem, do kterého dala veškerou něhu, kterou teď cítila.  Beverly mírně přikývla a jemně se usmála, jedním koutkem úst, tak jak to občas dělala. Obtočila ruce kolem Troina pasu, přitáhla si ji těsně k tělu, takže mohly vzájemně přes tenké vrstvy látek cítit svoje tlukoucí srdce a zvedající se hrudníky. 

Nebránila se Beverlyině iniciativě, naopak se jí plně oddala a svěřila jí kus své váhy, když jí vtlačovala do pohovky. Vklouzla dlaní pod šedé tričko na hebkou kůži, která jí jako plátek z květiny chladila pod prsty. Přejela špičkou nosu po hraně Beverlynině čelisti k uchu, kde vtiskla polibek a pokračovala dolů na napnutý krk. Dlaní mezi tím vyklouzla zase zpod trička a přejela po boku na stehno. 

Tělo pod ní se napjalo, mírný povzdech u ucha jí povzbudil, stejně jako ruce, co jí hladily po zádech a bez většího ostychu si dobývaly přístup pod její růžovou tuniku. 

Odtáhla se a nepotřebný kus látky putoval na podlahu a šedé tričko ho brzy následovalo.

Pohlédly si s Beverly do očí, vášeň se jim v nich vzájemně odrážela a násobila se. Usmála se na ženu ležící pod sebou, sklonila se zpět, přitiskla svoje ňadra skrytá v bílých krajkách, na její už nahá a vášnivě ji políbila.

***

Převrátila se na posteli, která přesto, že byla anatomicky tvarovaná přímo pro ni, tentokrát neposkytovala ani špetku pohodlí. Dokonce k tomu nenapomohlo ani nádherné, teplé tělo, které leželo po jejím boku. 

Otevřela oči, které měla do té doby zavřené ve snaze usnout, a sjela pohledem po křivkách Deannina těla, rýsujících se pod peřinou. Drobné rameno, které by klidně mohlo patřit dívence, dlouhá klesající linie zad, která opět stoupala přes zadeček, aby znovu mohla klesnout podél štíhlých nohou, které už ale zakrývala celé peřina. 

Zvedla ruku a prstem přejela podél obratlů, zřetelných pod kůží, v duchu si přitom odříkávala jejich názvy. Deanna se pod jejím dotekem zavrtěla, povzdechla si ze spánku, ale neprobudila se. 

Beverly se přisunula kousek blíž, až tak, aby se tváří dotýkala jejího ramene a rukou jí mohla celou obejmout. Chtěla, doslova potřebovala, aby jí teď někdo přitiskl na hruď, držel tam, zatímco by se snažil vymyslet něco uklidňujícího, aby zastavil proud slz, který se jí dral do očí. Jenže nic z toho neměla možnost dostat, stejně jako nemohla jednoduše vstát, jít do vedlejšího pokoje a vyléčit svého syna, jakoby to udělala dřív.

Zavřela zase oči, dusíc pláč pod víčky a zároveň se snažila zbavit přívalu výčitek. Ne, nevyčítala si, že svého syna opustila, jak by snad matka v její situaci mohla, vlastně ty výčitky se ho ani v nejmenším netýkaly. Směřovaly k Deanně ležící v její posteli. 

Ještě před pár hodinami cítila tak obrovský strach, že jí přemáhal a zdatně vzdoroval jak jejímu zdravému rozumu, tak výcviku flotily, pak přišla ona, jemná Betazoidka se svým lékem, radou pro všechny krize a pomohla. Jenže cena za to byla vysoká.

Stejně jako si teď byla už naprosto jistá, že dorazí na kolonii a bez komplikací vyléčí všechny nemocné, věděla taky, že na polštáři vedle sebe nechce vidět bujnou hřívu černých vlasů. Ovšem i přes to vtiskla na odhalené rameno krátký polibek, opřela si o něj čelo a na pár hodin usnula klidným spánkem.